Klub lupusinek

Tato pohádka je z pera /vlastně spíše klávesnice/ jedné milé lupusinky Lenky Krejčíkové a je věnována všem dětem - malým i velkým.

 Obzvlášt ale těm, kteří se perou s nemocí SLE. Třeba léčení nemoci  není o boji proti motýlům a vlkům, ale o naslouchání si navzájem  :o)

Děkujeme milé Lence

Šťastné děti.

     Tak jsem jednou vyrazila na výlet. Dojela jsem mašinkou až do vesničky jménem Lupus. A protože jsem byla zvědavá, kde že vznikl název této vesnice, vystoupila jsem z vlaku právě v této stanici. Již od  nádraží  jsem potkávala samé usměvavé lidičky. I děti se na hřišti smály, jen co se za břicho popadaly. Ale co mi zarazilo. Došla jsem na náves, kde jsem zpozorovala hlouček velice smutných dětí. Sedla jsem si na lavičku a po očku je pozorovala. Po chvíli jsem spatřila malinkou holčičku, která své oči otáčela ke hřišti a po tvářičce jí stékaly slzy jako hráchy. Kolem celé té skupinky nešťastných dětí poletovali motýli. Dětem se vůbec nelíbili. Byli šedí a když dětem sedli na tvářičky, jako by děti zahořely ohněm.
      Bylo mi toho malého hloučku moc líto a o to smutnější a nepochopitelnější pohled byl na hřiště, kde si ostatní děti hrály, plné radosti a smíchu. Netrvalo dlouho, a já přivolala malý hlouček v obložení motýlů k sobě. Zeptala jsem se dětiček, jestli by chtěly vyprávět nějakou pohádku. Pomalu jsem si začala skládat slova dohromady, v úmyslu vytvořit na jejich tvářičkách úsměv. A k mému překvapení, blížily se k nám krok za krokem, s trochou bázně i zvědavé děti ze hřiště. Pomalu si všichni posedali kolem lavičky a najednou, jako by mezi nimi nebyl vůbec žádný rozdíl. Jen motýli létali pouze kolem smutných dětí. Ale oči? Oči všech dětí se na mne upnuly, jako by říkaly: „Tak už přece povídej!“
      A tak jsem začala. Sice pomalu, ale s tím, že jsem moc dobře věděla, že každičké moje slovo má váhu větší, než cokoliv jiného. Váhu dětského štěstí a smíchu.

      „Milé děti! Jestlipak víte, proč se jmenuje právě vaše vesnička Lupus? Že ne? Tak dobře poslouchejte jeden příběh, který mně vyprávěla jistá stará babička.
      Kdysi tady, v jednom starém, ještě doškovém baráčku, bydlela krásná, malá holčička. Jaruška se jmenovala. Krásná byla, to jo, ale moc, moc smutná. Vůbec nechtěla chodit mezi děti, ale ani děti ji mezi sebe nechtěly. Vždy, když se k nim Jaruška přiblížila, děti na ni ukazovaly a smály se, že je motýlí dítě. I dospělí své děti stranili od Jarušky. A tak šel den za dnem. Kol Jarušky létalo více a více motýlů. Byli celý šedí, jen pokud dosedli holčičce na tvářičku, zčervenali jako jahody. Jaruška je vůbec neměla ráda. Myslela si, že právě kvůli nim si s ní děti nechtějí hrát. A jak tak plynul čas, zůstávala Jaruška stále víc a více sama. Jen maminka byla člověkem, kterému opravdu věřila.
      Jednou se zeptala: „Maminko moje zlatá, copak jsou jen takoví oškliví šedí motýli. Přijde mi pak, že celý svět je šedivý.“
      „Ale kdepak, zlatíčko moje!“, povídá maminka. „Po světě lítá toliko barevných a krásných motýlů, že i svět je plný barev. To jen ty je pro svoje trápení nevidíš.“
      A o jakém trápení maminka mluvila? Jaruška měla bolavá kolínka, ramínka i kotníky. Měla problém udržet míček, když si hrála a už vůbec dohonit pejska, když si jej chtěla pohladit. A tvářičky? Ty měla neustále, jak by jí je luciper ohněm pohladil.
      Náhle, jak by maminku sluníčko osvítilo, rozhodla se jít s Jaruškou do lesa a tam pozorovat krásnou přírodu. A tak tedy vyrazily. Do košíčku maminka uložila krásný, vyšívaný ubrousek, do kterého zabalila pár buchet, krajíc suchého chleba a jablíčka.
      Sotva došly do lesa, rozprostřel se kol nich měkký zelený mechový koberec. Jaruška, jak by se rázem změnila. Sedla si a pustila se do buchet, jak by týden nejedla. A přitom zasypávala maminku jednou otázkou přes druhou, že ani maminka nestačila odpovídat. Když dosytosti Jaruška bříško zaplnila, rozběhla se po lese křížem krážem. Bylo jí nádherně. Ty krásné paprsky, proplétající se mezi korunami stromů, a ….... ti nádherní motýli, kteří létali kolem Jarušky. Jak by byli všemi barvami malovaní. To bylo krásy najednou, že si maminka všimla i letmého úsměvu na rtech své milované dcerky. Tolik štěstí jí srdíčko zalilo, že docela zapomněla na čas. A najednou byla tma. Jaruška posmutněla, motýli už nelétali, jen světlušky svítily holčičce kolem hlavy.
     „Víš co Jaruško, teď uděláme? Aby sis nemyslela, že v lese večerem život ustává, zůstanem, a pěkně tady přespíme.“ A jak maminka řekla, tak také udělaly.
      Jaruška chvíli nadšeně pozorovala noční svět kolem sebe. Ale očíčka jí vůbec nechtěla poslouchat. Najednou se zavřela a Jaruška spala, jak by ji do vody hodil. A maminka? Ta jak by smet.
     A jak už to tak bývá, odevšad se ozývaly různé známé i neznámé zvuky. Na nové návštěvnice se přišla podívat mnohá zvířátka. Až najednou, jak by se někoho, či něčeho lekla, zmizela zvířátka rychlostí větru.
     No, řeknu vám, děti, ještě že maminka s Jarušku spaly. Kolem nich se dokola točila smečka vlků. Ano,opravdových vlků. Jejich oči svítily jako lucerničky, jejich zuby hrozivě vyčnívaly z jejich tlamy.
    Jeden by se bál, že mají obě dívčiny poslední okamžiky života.
   Ale to bychom se všichni spletli. Největší a nejstarší vlk se přiblížil k Jarušce a olízl jí tvářičky i nos. Vycítil, že právě to je místo, které holčičce způsobuje veliké trápení. Čert ví, co se Jarušce zdálo, ale zasmála se od ucha k uchu. To vám byla nádhera. Ale to ještě není konec vyprávění. Každý jeden vlk totiž se potichu připlížil k holčičce a postupně opatrně zalehli všechna bolavá místa. A jak je tak zahřívali, sami usnuli a hřáli Jarušku až do rána. Když se všichni vzbudili, maminka hrůzou zbledla a krve by se v ní nedořezal. Ale po chvilce zbystřila, pohlédla vlkům do očí a ihned vycítila, že vlci nepřišli její dcerce ublížit. Naopak, přišli se s ní skamarádit a vysvětlit jí, že každé trápení má řešení a důvod.
      Maminka  se s Jaruškou popadly za ruce a utíkaly rovnou cestou do vsi. Každému na potkání vyprávěly svůj příběh. Dospělým i dětem. A tak to přišlo, že každý s otevřenou pusou poslouchal a postupně se za Jaruškou vytvářel dav lidiček. A když jí nezáviděli, tak ji určitě obdivovali. Až najednou před dav předstoupila stařenka a jen tak potichu pronesla: „Tak vidíš, Jaruško, byla jsi nešťastná ze své nemoci a mnozí se ti posmívali. Teď vlastně můžeš být na sebe hrdá. Nejen že máš za kamarády vlky, což se málokomu poštěstí, ale podívej – těch překrásných motýlů, kteří ti obletují.“

      Jaruška zvedla svá velká, šťastná očička a ze své tváře opatrně sundala nejkrásnějšího motýla na světě...dala mu svobodu. Popadla jiné děvčátko za ruku a rozběhla se s ním ke hřišti.
      Tak, milé děti! Tak to chodí s dětmi, které trápí vlčí nemoc. Trápí, netrápí...Ale kdo má za kamarády vlky?! A nikdo z vás neví, kdy sám ty vlky bude potřebovat. A ještě jednu věc, vlk se vlastně řekne lupus. A proto se tak jmenuje i tato vesnička. Proto si vašich kamarádů važte, protože jsou opravdu stateční.“
      Děti ještě chvíli seděly, ale opravdu jen chvíli. Najednou jsem je viděl utíkat za Jaruškou na hřiště a jejich smích jsem slyšel po cestě zpět k vlaku.